Už to není jako kdysi

Možná to pamatujete i vy. Doby, kdy bylo z moci úřední prakticky jednoznačně direktivně stanoveno, jak má humor vypadat a na čí adresu se smí vtipkovat a na čí ne. Tedy doby, kdy platilo, že co není povoleno, je zakázáno. A pokud toho někdo nedbal, mohl na to lehce doplatit.

Dalo by se říct, že ty doby nebyly nikterak radostné. Že našincům nebývalo do smíchu. A je na tom pořádný kus pravdy. Ovšem zároveň to byla doba, kdy jsme se přesto bavit uměli. A to hodně.
šílený smích

Ano, měli jsme tu nekritizovatelnou kastu těch u moci. Ale i když se na jejich adresu vtipkovat nesmělo, vtipkovalo se. Ale muselo se to umět. Podat i pochopit. A byli jsme tedy národem, který se naučil číst mezi řádky.

Bavili jsme se tedy oficiálně tak, jak nám to bylo dovoleno, a ne zase až tak otevřeně i tam, kde to dovolené nebylo. Pokud to bylo natolik zaobalené, že všichni věděli, o co jde, ale díky šikovné formulaci nebylo možné zakázat dotyčnou repliku, celou hru, autora nebo protagonistu.

Dneska už panují jiné časy. Dneska už platí, že je povolené vše, co není zakázané, tedy pravý opak toho, čím jsme se řídili tenkrát. Mělo by tedy platit, že nám bude daleko víc do smíchu. Protože už si můžeme dělat legraci bez obalu z kohokoliv a čehokoliv.
hrušky se smějí

Ovšem nemůžu se zbavit pocitu, že nám veseleji není. Protože v co se proměnil ten inteligentní humor, kterému jsme se smáli kdysi? Kde jsou filmy nebo divadelní vystoupení podobné Na samotě u lesa, Vesničko má středisková, Přednosta stanice, Vážení přátelé ano atd? Kde jsou ikony humoru podobné Burianovi, Holzmannovi, Voskovcovi a Werichovi? Kde jsou divadelníci typu Cimrmanů?

Kde je ten tehdejší laskavý humor, který se nezakládal na podlézavosti, hlouposti a sprostotě?

Nevím, jestli jsem v tom osamocená nebo ne, ale mně prostě něco takového schází. A jen velmi zřídka to dnes nalézám jinde než v pořadech pro pamětníky a reprízách. Bohužel.

 

Životní styl v Japonsku

V Japonsku se tak velmi rozšířil minimalismus, že většina bytů působí až velmi prázdně. Někteří by mohli tvrdit, že vypadají jako vězeňská cela. Lidé jsou schopni vlastnit pár triček, dvoje kalhot, minimum spodního prádla a pár jiných věcí, které jsou již osobní. Důvodem ale nejsou peníze, jak by si mohli někteří myslet. Tento životní styl si lidé vybírají dobrovolně a připojují se tím tak k těm, kteří jsou přesvědčeni o tom, že méně prostě znamená více.
japonsko tokio
Vyznavači minimalistického stylu se až drasticky omezují ve vlastnictví.
Dříve to klidně mohli být lidé, kteří sbírali knihy, DVD a spoustu další věcí. Mohlo to dojít až tak daleko, že je přestalo bavit sledovat módní trendy, a tak se rozhodli pro něco jiného. Pro něco, co považovali za lepší.
Než rozprodáte a rozdáte všechen svůj majetek, trvá to většinou okolo jednoho roku. Jednu výhodu má ale minimalismus v tom, že uklízení a také nakupování zabere mnohem méně času, takže je více volného času na přátele nebo cestování.
duhový most tokio
Minimalistou se člověk stává hlavně z toho důvodu, aby se naučil zaměřit na věci, které má opravdu rád.
Inspirace pochází z USA. Málokdo ví, že prvním minimalistou byl Steve Jobs.
Cílem minimalismu není zbavit se chaosu nebo nepořádku v domácnosti, ale přehodnotit, co vlastně znamená vlastnictví věcí. Rozhodně tím získáte úplně jiné hodnoty a také jiný názor.
Kolik existuje v dnešní době příznivců, bohužel není známo. Každý den ale přibývají další a další. Jedná se o velmi zajímavou filosofii.
Někteří tvrdí, že se jedná o vyústění ze zen buddhismu.
japonci na ulici
Minimalisté, kteří žijí v Japonsku také tvrdí, že je velmi praktické mít málo věcí, jelikož Japonsko často postihují zemětřesení. Až 40% zranění je způsobeno právě padajícími předměty. V místnosti, která je prázdná, tyto obavy mít nemusíte. Není je mít také z čeho.
V těchto bytech naleznete většinou postel a kuchyňský stůl. Všechno ostatní je jen prázdný prostor.