Už to není jako kdysi

Možná to pamatujete i vy. Doby, kdy bylo z moci úřední prakticky jednoznačně direktivně stanoveno, jak má humor vypadat a na čí adresu se smí vtipkovat a na čí ne. Tedy doby, kdy platilo, že co není povoleno, je zakázáno. A pokud toho někdo nedbal, mohl na to lehce doplatit.

Dalo by se říct, že ty doby nebyly nikterak radostné. Že našincům nebývalo do smíchu. A je na tom pořádný kus pravdy. Ovšem zároveň to byla doba, kdy jsme se přesto bavit uměli. A to hodně.

Ano, měli jsme tu nekritizovatelnou kastu těch u moci. Ale i když se na jejich adresu vtipkovat nesmělo, vtipkovalo se. Ale muselo se to umět. Podat i pochopit. A byli jsme tedy národem, který se naučil číst mezi řádky.

Bavili jsme se tedy oficiálně tak, jak nám to bylo dovoleno, a ne zase až tak otevřeně i tam, kde to dovolené nebylo. Pokud to bylo natolik zaobalené, že všichni věděli, o co jde, ale díky šikovné formulaci nebylo možné zakázat dotyčnou repliku, celou hru, autora nebo protagonistu.

Dneska už panují jiné časy. Dneska už platí, že je povolené vše, co není zakázané, tedy pravý opak toho, čím jsme se řídili tenkrát. Mělo by tedy platit, že nám bude daleko víc do smíchu. Protože už si můžeme dělat legraci bez obalu z kohokoliv a čehokoliv.

Ovšem nemůžu se zbavit pocitu, že nám veseleji není. Protože v co se proměnil ten inteligentní humor, kterému jsme se smáli kdysi? Kde jsou filmy nebo divadelní vystoupení podobné Na samotě u lesa, Vesničko má středisková, Přednosta stanice, Vážení přátelé ano atd? Kde jsou ikony humoru podobné Burianovi, Holzmannovi, Voskovcovi a Werichovi? Kde jsou divadelníci typu Cimrmanů?

Kde je ten tehdejší laskavý humor, který se nezakládal na podlézavosti, hlouposti a sprostotě?

Nevím, jestli jsem v tom osamocená nebo ne, ale mně prostě něco takového schází. A jen velmi zřídka to dnes nalézám jinde než v pořadech pro pamětníky a reprízách. Bohužel.