 Vyrůstal jsem na vesnici, kde bylo odjakživa zvykem mít nějakého psa. My jsme měli černého německého ovčáka jménem Bojar a z vyprávění vím, že se o mě nejen skvěle staral, ale i zodpovědně dohlížel, abych náhodou nevlezl někam, kde jsem jako tříletý rošťák neměl co pohledávat. Byli jsme zřejmě velcí kamarádi. Když skončilo jeho putování životem, přinesli rodiče domů drsnosrstého foxteriéra. Byla to fenka jménem Asta a k ní brzy přibyl i pejsek Tedyk.
Bohužel to ale byli psi, které šlo jen těžko vycvičit. Možná jsme to ani snad nikdo neuměli, nebo jsme prostě nevěděli, jak na to. Oni si prostě dělali, co je zrovna napadlo. A když udělali tak dokonalý výřad v kurníku, že ani jedna slepice nepřežila, rodina ztratila trpělivost a tím byl jejich osud, bohužel zpečetěn. Již v té době mi bylo jasné, že malého psa už nechci a nikdy mít nebudu. V patnácti letech jsem si tedy koupil z těžce našetřených peněz zlatou kolii. Byl to pes a jmenoval se Gingo. Byli jsme velcí kamarádi. Když jsem přijel ze školy nebo z praxe, vždycky neomylně věděl, se kterým autobusem to přijedu. S vrtícím ohonem mě tak čekal a potom vítal u vrátek. Jednou, když jsme byli na výšlapu v nedalekých Kozlovicích, jsem u obchodu uviděl uvázaného nějakého velkého, mohutného a chlupatého černého psa. Nevěděl jsem vůbec co je to za plemeno, jenom vím, jak moc se mi líbil. Když jsem se později oženil a pevně postavil dům, začal jsem přemýšlet o psu. To už jsem byl rozhodnutý, jaké to bude plemeno. Začal jsem tak usilovně pátrat po fundlákovi. První bližší kontakt jsem tak dostal na pana Ježe z Dobré. Podařilo se mi ho sice vypátrat, ale on už v té době fundláky nechoval. Dal mi však kontakt na Mikolášovi v Libhošti. Bez dlouhého rozmýšlení jsem se tam, plný očekávání, rychle rozjel. To jsem ovšem netušil, co pro začátek zažiju. V první chvíli by se ve mně, neznalci tohoto plemene, krve asi nedořezal! Způsob, jakým mě obě fenky přivítaly, byl mírně řečeno silně depresivní. Myslel jsem, že je to můj konec! S takovým řevem, jako se na mě řítily dvě chlupaté černé koule, jsem se zatím, chudák nezkušený, ještě nesetkal!Přilepený ke zdi domu jsem, smířen se světem odevzdaně čekal, jestli ze mě vůbec něco zůstane. V duchu jsem viděl, jak mě domů přinesou v menším igelitovém pytlíku! K mému překvapení a hlavně úlevě však přiběhly, důkladně mě ze všech stran očichaly a vrtíce chlupatými ohony čekaly, jestli ze mě náhodou nevypadne nějaká ta dobrota. Tu ránu, jak mi spadl kámen ze srdce, muselo být slyšet v širokém okolí! Strach se najednou vytratil a já jednoduše pochopil, že jiného psa než je dobrosrdečný fundlák mít prostě nemůžu. Okamžitě jsem si u Mikolášů zamluvil jedno štěňátko. Když se nakonec ta drobotina narodila, jezdil jsem se každou chvíli s netrpělivostí a nadšením dívat, jak rostou a přibírají na váze. Mezitím jsem se pokoušel získat veškeré dostupné informace, jak se vlastně takový fundláček krmí a všechno ostatní, co souviselo s jeho výživou a vývojem ale i výchovou. Tak jsem se vlastně dozvěděl, že je na Moravě Novofundlandský klub, jehož nepsanou hlavou ale hlavně mozkem byl v té době pan Milan Dočkal z Kozlovic, kterému všichni v dobrém říkali „dědek“. V březnu 1987 jsem si nadšeně dovezl fenku Elimu domů a hned jak se doma trochu zabydlela, jeli na přátelskou návštěvu do Kozlovic. A můžu říct, že najít pana Dočkala vlastně nebylo vůbec žádným problémem. Stačilo prostě jenom říct „velký černý pes“. Jakmile jsme se seznámili, obrátil rychle svoji pozornost na Elinu. Dával nepokrytě najevo své nadšení nad tím chlupatým stvořením s hnědýma očima, vždyť to byla vnučka jejích Betky.
To jsem ještě netušil, že mne čeká dost smutné období. Začal jsem Elimu cvičit, bylo až neuvěřitelné, jak chápe co se to po ní chce. Po třech měsících chodila u nohy bez vodítka. Poslouchala, dá se říct na slovo, až se jí to, bohužel, stalo osudným. Neměl jsem naneštěstí ještě dostavěný plot a v době, kdy jsem šel přiložit do pece, se zvědavě vydala na průzkum. Přešla přes cestu do příkopu, kde byla spousta neznámých pachů, které ji nesmírně zajímaly. Když jsem vyšel ven, sám jsem udělal obrovskou chybu. Místo toho abych se pořádně podíval kde vlastně je, jsem jednoduše písknul a Elima, chudák, vletěla přímo pod projíždějící náklaďák. Byl to hodně smutný 30. prosinec! Druhou fenku jsem si přivezl od Valtra Cigána a měla takové mazlivé jméno. Jmenovala se Ája.
Byla hrozně hodná, ale příliš velký závislák (ale ukažte mi funďu, který není). Když jsem s ní byl na bonitaci v Praze, předvedla u kolíku takové „psí kusy“, že jsme bez velkých cavyků „nádherně“ vyletěli oba dva. A objektivně řečeno, právem. A tak jsme přijeli domů se svěšenýma ušima a já přemýšlel co vlastně bude dál. V té době jsem se již kamarádil s Lenkou Řezníkovou a Jirkou Cioskem. Jirka mi bez dlouhého přemýšlení navrhl: „Nechej ji u mne, já si ji vezmu do parády“. Za 3 týdny se konala další, tentokrát klubová bonitace v Šenově. Tam páni rozhodčí nevěřili, že je to ta samá fena, co ještě nedávno byla ochotná a schopná odnést s kolíkem i půl pole! Zářil jsem samou radostí jak lampión, když napodruhé tu chovnost získala! Když se ji zdárně podařilo i nakrýt, nezbylo nám už nic jiného, než očekávat radostné události - štěňátka. Ale pan Osud byl, naneštěstí, jiného mínění. Bylo září, týden před narozením štěňat. Za nejasných okolností se Aja dostala ven ze zahrady a tak ji potkal stejný osud, jako Elimu. Když jsme překonali smutek po ní i po nenarozených štěńátkách,pochopili jsme, že nejlepším lékem bude další fundlácká slečna. Jmenovala Bobina a našla nám ji Lenka. Když jsme pro ni přijeli do Hradce nad Moravicí byla už sama. Večer ji zrovna chtěli odvézt do Prahy do výkupu. Naše první velká výstava pak byla v Brně na klubovce. Bylo to na velikonoce. To co se odehrálo den před výstavou bylo až neuvěřitelné. První pecku jsem dostal hned ráno. Když jsem ji šel, jako obvykle, vyvenčit, našla si jeden tzv. „hřib podpapírník“, který tam zanechal kdosi, potřebujíc urychleně odlehčit svým střevům. A milá Bobina se v tom s gustem a důkladně vyválela a s nelíčenou radostí se nám přišla ukázat, abychom si také přivoněli. Tenkrát to sice bylo poprvé, ale po zbytek života se to stalo určitou samozřejmostí. Druhá pecka přišla hned vzápětí. Musel jsem odjet s Jirkou do města. Přikázal jsem tedy dětem, aby Bobinu dobře hlídali, ale co čert nechtěl? Oni si to však vyložili po svém, jednoduše ji uvázali ke stromu a šly si s ledovým klidem hrát. Nenamáhali se ji ani občas zkontrolovat. Když jsme se vrátili, byla další pohroma na světě. Bobina si bolestivě zacvakla karabinu od vodítka do tlapky mezi polštářky. V tu chvíli jsme prostě nevěděli co teďmáme dělat. Lída sice volala veterináře, ale ten se jaksi neuráčil přijet a tak jsme začali jednat podle svého rozumu. Vedle na stavbě jsem si půjčil pákové kleště, Jirka chytil nohu, další ji zalehli tak, aby se náhodou nepohnula, já cvaknul a bylo hotovo. Karabina se rozletěla na kusy naštěstí okamžitě. Herecký výkon Bobiny po zákroku byl však velice přesvědčivý, chodila o třech, všichni kolem ní skákali a hlavně si mohla klidně „vyvalovat šunky“ v pokoji. Zato měla docela děravou paměť! Už za pouhé dvě hodinky klidně zapomněla na kulhání a bylo dobře. S Dankou a Láďou Závadovými jsme potom šli po obědě hledat zkratku od parkoviště do areálu. Namísto toho, abychom ji našli, jsme dokonale zabloudili. Po třech hodinách jsme úspěšně dorazili do kempu z druhé strany.Už po nás všichni chtěli vyhlásit celostátní pátraní.V sobotu ráno začala příprava na výstavu. Tenkrát se sešlo 40 fen. Soutěžilo se ve 2 kruzích. Z každého kruhu postupovalo 10. Bobina to vyhrála. Na druhý den se dělala bonitace, kterou zvládla bez problémů. První krytí bylo z Bastiánem od Závadů. Štěňat bylo 7, ale jen 5 žilo.Aigo který byl v Jeseníku je šampión. Druhé krytí bylo s Danečkem od Pavlátů. Byly jen 4. Další nakrytí se už nepodařilo, a tak si Bobina užívala jen akcí v klubu. Dožila se 10 a půl roku.
|
