aneb co vám způsobí klíšťová encefalitida

Klíšťová encefalitida – znáte ji? Já osobě bych věřila, že dříve spadne meteor ve tvaru maltézského kříže, než se s touto nemocí setkám. A přesto jsme se letos potkaly a to tváří v tvář. Stačí tak málo: jít na procházku se psem do přírody anebo sedět na zahradě v trávě . . .

10.7. Je neděle večer a bolí mne hlava, aby né když jsem odpoledne usnula na slunku. Být sexy je hrozná dřina a taky musím chytnou lehký bronz než vyrazím za slanou vodou.

11.7. Vyspala jsem se z toho! Avšak po obědě přichází letní bouřka a s ní znovu bolest hlavy. Nikdy jsem tím netrpěla. Hlava mě bolí dvakrát do roka a léčím to procházkou se svým fundlákem anebo jablkem ))

12.7 V úterý se opakuje pondělí, jen s malým rozdílem – bouřka nepřišla – nerozumím tomu. Zato hlava mi třeští. Půjdu si dřív lehnout.

13.7. Stále mne zlobí bolest hlavy. Zkouším brufen, atalargin, valetol – nic z toho nepomáhá. Večer usínám o půl sedmé.

14.7. Je čtvrtek. K hlavě se přidává teplota. V práci jsem marná, kolegyně vtipkuje, že mi už není dvacet. Má pravdu!! Slibuji, že zítra navštívím lékaře.

15.7. Plazím se do ordinace, ostatně jako vždy – s blbostmi sem nelezu. Sestra mi nabírá krev, posílá mne ještě pro moč na sedimku. Přiznávám, že jsem si letos sundala dvě klíšťata, ale ani jedno přisáté. Hlava mi pravděpodobně brzy exploduje) S podezřením na boreliózu dostávám silná antibiotika a korylan. Odcházím domů do postele a okamžitě usínám. Probouzím se k obědu, zpocená tak, že triko i peřina se dají ždímat. Nově se oblékám a beru náhradní peřinu. Piju dva čaje a znovu usínám.  Večer beru druhou náhradní peřinu a další triko . . . . takto pokračuji celý víkend a pondělí. Potřebuji čtyři pět nových peřin a povlečení každý den. Pouze spím a piju, spinkám jak šípková Růženka))

19.7. Je úterý a ráno beru poslední piluli z antibiotik. Snad se cítím trochu lépe. Hlava bolí  méně, jenomže zvracím i čaj.  Kontrola u lékaře = výsledky zatím nepřišly zítra mám zavolat.

20.7. Z práce volám sestře jak dopadla moje vyšetření – vše je v pořádku. No když mi nic není, tak není . .

21.7. Cestou do práce musím zastavit. Zvracím. Zvracím matonni . . . snad to na mne ve Varech nikdo nepoví )) tak zle mi nebylo ani když jsem čekala Ondru. Cestou domů potkávám lékárnu a kupuji těhotenský test, ačkoliv vím, že to je úplná pitomost – tedy skoro)  Uff!! Nejsem gravidní, jenže co mi je???

O víkendu žádná sláva . .  uvařím, upeču dort. A hlavně spím.

25.7. Objednávám se na chirurgii. Bolí mne záda, krční páteř i hlava. A poněvadž jsem přibližně před měsícem upadla za Vídní na betonu na hlavu (což je úplně jiný příběh)) obávám se, že jsem si hnula s krční páteří a snad od toho mám ty šílené bolesti. Rentgen potvrzuje lehké vychýlení a lékař mi předepisuje fyzioterapeutické masáže. Jenže ať hodí kamenem kdo není v pětatřiceti vychýlen)  

27.7. Dnes jsem absolvovala první masáž, přestože je to trochu bolestivá metoda, cítím se velmi dobře.

28.7. Odpoledne po práci jsme vzaly s kamarádkou děti na večeři do pizzerie. Cítím se velmi divně, pořád mám žízeň a jídlo ani nedojím – což u mne není v pořádku!

29.7. Ráno v pátek v 8.00 mám druhou masáž, už cestou tam tuším zradu. Svlékám se do půli těla a je mi zima celou dobu masáže. Jedu domů, měřím si teplotu a vida 38,5 – polykám paralen extra, usínám. Probuzení je hrozné, je mi šílená zima a peřina i mé oblečení je jak by na mne kdosi vylil vědro vody. Znovu mne bolí hlava, ramena a svaly celého těla. Tenhle stav už znám a do večera se opakuje ještě dvakrát. Beru dvě tablety paralenu a doufám ráno mi bude lépe. Bohužel se zpocená budím už ve tři v noci, nedokážu vstát ani se převléci. Zázrakem usínám anebo spíše upadám do kómatu.

Samoléčím se paralenem a čajem celou sobotu. Máti mi suší a převléká jednu peřinu za druhou. Na hlavě mám mokrou šálu, přesto mám pocit, že určitě umírám. A když mi ani v neděli není lépe, máti volá posily – sestru a bratra, chtějí mne odvézt na pohotovost. Po zkušenostech, které jsem tam udělala již dříve vždy s mladičkými doktory, co nepoznají z rentgenu ani zlomeninu, mám strach, že mne budou léčit uříznutím hlavy. Pak už mne určitě nebude bolet nic. Bráním se a volám svého lékaře, který mi sděluje že navečer bude v ordinaci abych se zastavila. Přes mou usilovnou snahu je vše marné, vypisuje mi přijímací papír do nemocnice.

1.8. Polovina prázdnin utekla a já jdu do nemocnice, vlastně nejdu – znovu se plazím, co krok to neuvěřitelná bolest, v noci jsem už nedokázala vůbec usnout. Těch 200 metrů na neurologii mi trvá snad půl hodiny. Mám pocit, že je mi sto let. V čekárně jsou dva lidé – báječné. Sedám na židli. Do ordinace přicházejí a zase vycházejí lékaři i sestry, ale nikoho nezvou dovnitř. Už je to hodina. Pokud v sobotu píšu, že umírám, dnes myslím na sebevraždu . . . hlava váží snad tunu. Za další půlhodinu mne prohlíží lékař, má jasno patřím na infekční (později se dovídám, že tak končí všichni kdo mají teplotu a všichni ostatní , u kterých nelze rozpoznat žádnou určitou nemoc)). Musím ujít nových 100 metrů, mamka mne nechává pomalu capat a běží mi do auta pro sbalenou tašku s kartáčkem a županem a koupit něco k jídlu. Už jsem zase den a půl nic nejedla a je mi zle.  Příjem je vcelku rychlý, dostávám nemocničního anděla, podepisuji papír na který ani nevidím, ale píšou tam, že mne budou léčit. Už se nebráním. Sestra mne odvádí na pokoj a mamča odchází s mým oblečením domů, možná proto abych neutekla. Jako by zapomněla mou počáteční  rychlost  „dvěstězatřicet“ ) Na pokoji jsou tři postele, mám tu uprostřed a dvě spolubydlící. Dvě osmdesátileté babičky. Dostávám kanylu, něco proti bolesti a infuzi – první v životě. Přichází doktorka se sdělením, že mi udělají lumbálku ale nejdřív mne prohlédne oční lékař – vůbec netuším o co jde. Očař je mladý a sympatický, jenže chce abych koukala do stropu a ne na něj hmmm. Prý jsem oukej. Po chvílí přichází stejná paní doktorka a ještě tři asi sestry? Podepisuji další papír. Mám si sednout obráceně na židli co nejtěsněji mi půjde a nesmím se vůbec pohnout. Nepřikládám tomu váhu, myslím, že nemůže být větší bolesti než mám dosud. Jedna ze sester švitoří: „Teď vás to zastudí – to je dezinfekce . . . a ted vás to píchne . . .“ – ani to nedořekla a já se nestačila ani nadechnout a pocítila jsem ostrou bolest  jenže to nebylo nic proti tomu že mi další bolest jako kráva vystřelila dvakrát do nohy  jednou do pánve a pak do ramene. Už vím proč přišly čtyři!! Procedura končí úspěšně po prvním vpichu a sestry mne vedou k posteli. Zděšeně zírám jak mi berou polštář, narovnávají postel - čeká mne 24 hodin bez pohnutí. Nejde mi ani brečet. Je půl druhé po obědě. Probouzím se navečer a chce se mi čůrat, volám sestru. Zasouvá pode mne modré plastové „cosi“ a já nevěřím, že se do toho dokážu vyčurat. Samozřejmě jí to sděluji a samolibá odpověď mi vyráží dech: „Když se do toho nedokážete vyčurat, tak vás budeme muset vycévkovat!“  - ona se na to snad těší!! Dobrovolně čůrám a jde mi to.

2.8. Ráno je budíček v pět. Dostávám něco dobrého do žíly) snídaně nestojí za řeč. Při vizitě hrajeme s primářem hru, jenž opakujeme až do konce mého pobytu: dávám ruce před sebe, zavírám oči, obracím dlaně vzhůru a ukazováčkem se mám trefit na špičku nosu – taková banalita. Píchám se do obočí, do brady do tváře . . . jsem zoufalá, zároveň se však vztekám a denně to zkouším několikrát. Většinou marně.

3.-4.8. Od začátku pobytu dostávám každý den litrovou infuzi s minerály a něčím proti bolesti snad. Je mi po nich báječně. Na radu lékaře doplňuji tekutiny denně třemi i čtyřmi litry tekutin, prý je třeba tu bolest hlavy vyplavit. Je neuvěřitelné jak to pomáhá , pokaždé když začínám cítit tlak - piju a piju.

5.8. Je mi mnohem lépe a začínám mít hlad. K snídani dostávám studené jakože kafe, tři chleby, jedno malé máslíčko a malý med (včera byla malá marmeláda) – mažu si půl chleba, na víc nezbývá( následuje vizita, infuze. Těším se na oběd. Bohužel polévka stále stejná. Kalná. Na to snad nabírají vodu z louže. Odklápím hlavní jídlo, ještě ho nevidím ale už vím že to jsou ledvinky a pěkně smrdí!! Ó jak já závidím všem freedaiverům, že dokáží zadržet dech i na pět minut. Polykám dvě lžíce polévky a odcházím od stolu. Tak tohle by nežrali ani naši fundláci a že ti sežerou úplně všechno!! SOS, posílám SMS kamarádce – cokoliv KFC, McD i bagetu z benziny potřebuji nutně. Prosba je vyslyšena, dostávám úžasnou krabičku dobrot, kterou by mi jistě Cajthamlová vyhodila, avšak Pohlreich by tuším vyhodil nemocniční jídelnu do povětří)) navečer přichází mladičká sestřička, že po čtyřech dnech mi musí přendat kanylu. Zkouší levou ruku a přepíchává mi jednu žílu. Jejda! Poté přepíchává i druhou ruku. Mám dvě krásné modřiny. Sděluji jí, že mne kanyla nebolí, je funkční a že to necháváme na další den. Sestra s úlevou odchází.

6.8. Ráno vnímám nemocniční úklízečku, přestože uklízí za rohem v místnosti, kde na ni není vidět, podezírám jí z pěkné prasečiny, kterou si vzápětí potvrzuji- namáčí hadr a začíná koupelnou, pokračuje záchodem, umyvadlem a stolem, kde obědváme – vše jedním hadrem. Stačí pouze poslouchat . . . k neuvěření. Následuje vizita, infuze, oběd nestojí za za řeč. Má spolubydlící po levé straně má báječné dva syny, kteří jí odpoledne přináší krabici pečených buchet – dostávám tři)) babče je 83 a leží tu jen proto, že ráno cestou k lékaři ji srazila mladá holka  jež vezla autem děti do školky a operovali jí koleno. Pokaždé říká že: “Mít tu káču při ruce tak ji přetrhne vejpůl“ což jí věřím. Nikdy v nemocnici nebyla až teď. Obdivuji její apetit – denně spořádá 4-5 tatranek, kaštanů, kofil či čehokoliv čokoládového. Jo miňonky má též ráda, vždycky se se mnou dělí. Na oplátku jí vracím čokoládové bonbony. Večer přichází jiná sestra mi přepíchnout kanylu – daří se jí na druhý pokus. Uff!

7.8. Ráno probíhá úklid jednou namočeným hadrem) vizita, infuze. Odpoledne mi kamarád přináší pečené kuře na přání) v noci jsem vzhůru – bolí mne hlava jak střep. Při návštěvě jsme dlouho povídali. Dlouho pro mne znamená 15 minut! Poněvadž jsem mobilní chodím si za návštěvami do místnosti, jež je přepůlena zdí, sklem a stolky z obou stran. Povídáme si skrze telefonní sluchátka abych nikoho nenakazila) vždyť jsem na infekčním))

8.8. Už jsem tu týden. Ráno dostávám do žíly proti bolesti veral, avšak na infuzi čekám marně. Ptám se sestry, ale dnes prý nebude. K obědu mi kolegové z práce vezou balíček z Kfc, na návštěvu nemají čas což sama vítám. Jen ležím celý den a je mi lépe. Ležím se zavřenýma očima, nejde mi ani číst z toho též bolí hlava. Je to divná nemoc. Na pokoji nesmíme mít ani rádio natož televizi.

9.8. Mám chuť říci uklízečce, že je prase, ale ovládám se, beztak by to nepochopila. Stále uklízí stejně. U stolu už nejím. Při vizitě se mne ptají zda nechci domů a má pro mne kdo přijet – to už jsem naše zdravotnictví stála tolik? Ano je mi lépe, ale jen když poctivě ležím bez pohnutí. Ani dnes nedostávám žádnou infuzi. Ráno mi berou krev na výzkum této zlé nemoci. Po dvou marných pokusech se volá pro sestru Olgu – prý se vždy trefí napoprvé. A co myslíte?? Trefila. Odpoledne mi přináší kamarádka z práce chlebíčky a sestřenice tortilu a dvě kafe od Kfc . . . to, že mám chuť k jídlu je snad dobře, ale také jistě znamení pro lékaře, že můj stav se změnil k lepšímu. Jenže zkuste si k večeři po mizerným obědě sníst tři koblihy- to by šílel hlady každej) Kdepak Ducanova dieta podle Kate Middleton, vícedenní pobyt v nemočničním zařízení Vám ubere několik kil, což přiznaly i sestry)

10.8. Na přání lékařů a následně i své jedu domů! Vyzvedává mne máti. Balím se, loučím na pokoji, převlékám a odcházím. Cestou hradím u pokladny svůj čtyřhvězdový pobyt)) kdosi přede mnou zdržuje a mne začíná bolet hlava. Ješte v nemočniční lékárně platím veral proti bolesti a b-komplex, který užívám jednou denně na obnovu buněk. Musím se stavit v práci s papíry o marození. Ptám se co nového a v rychlosti popisuji své nemocniční zážitky. Kolegové i ředitel se baví, avšak po deseti minutách mne posílají pryč, poněvadž tak zeleného člověka prý nikdy v životě neviděli. Je to tak. Je mi zle a začínám se potit. Cestou domů cítím každý výmol na silnici jako ránu do hlavy. Zleva i zprava) Přestože nemám Vítka ráda, pochybnou kvalitu českých asfaltů připouštím.

Jsem doma. Barbora šílí!!! Možná si myslí, že jsem vstala z mrtvých. Obíhá mne a skáče jak gumídek, tak to mi vážně chybělo. Překvapeni jsou i sousedé, čekali mne až tak za 14 dní. Sdělují mi, že do přírody je letos nikdo nedostane, dříve než se nechají naočkovat. Ačkoliv milují houby a každoročně soutěžíme o většího hříbka. Zřejmě vypadám příšerně, rozhodně jim to nemám za zlé. No říká se, že Španělskou inkvizici také nikdo nečekal. A já na encefalitidu až dosud nevěřila též. V posteli polykám tabletku veralu a jen ležím pod peřinou.

11.8. Ráno je bolest hlavy menší, ale zcela neodešla. Mamča si vzala 14 dní dovolené, lékaři mi striktně nařídili, že smím pouze a pouze jen ležet, chodit na záchod a hodně pít. Ani to nemuseli až tak zdůrazňovat sama poznávám, že pokud zkouším třeba jen na 5 či 10 minut sedět, rychle přichází bolest hlavy a dlouho zůstává. Vleže i jím. Maminka mi vaří na přání . . . přejídám se až je mi přetěžko) několikrát)) Myslím, že by si zasloužila nejméně dvě Michelinské hvězdy!

12.8. Bolí mne záda. Na posteli se nemohu ani otočit. Cesta na záchod je utrpení. Mám strach, záda mne bolí v bederní oblasti, tedy v místě provedení lumbální punkce. Pokud vám neodborně poraní nervovou strukturu při vpichu a následném odběru, můžete mít nehezké následky po celý život. Snažím se co nejméně hýbat. V noci jsem vzhůru. Už nemůžu spát, když pospáváte celý den je logické, že v noci už se Vám nechce. Poprvé to není. Koukám do stropu hodinu i dvě a poslouchám ticho.

13.8. Záda mne bolí stále stejně a já se bojím trochu víc. Mé myšlenky odvádí fundláci Petr a Petra, jež mne přijeli povzbudit. Pijeme kávu a povídáme, chvíli sedím, ale nejde to musím si lehnout. I oběd s nimi jím vleže, mamča nám upekla řízky, nakrájela okurky a chleba – s omáčkou bych měla větší potíž)) Možná mne ta záda bolí jak pořád ležím a tak vyprovázím návštěvu k vratům. Slunko mi nedělá dobře, vlastně je mi po něm zle. Také je mám zakázané, venku smím být pouze ve stínu anebo s něčím na hlavě. Odpoledne pak ležím venku na zahradě na dřevěné houpačce, která se dá rozložit jako postel. Na dlouhou dobu se mi stává nejlepší přítelkyní) a čas na ní mi báječně utíká. Večer je mi mnohem lépe. V telce dávají dobrou detektivku a já nedokážu odolat. Budím se o půl třetí se známou bolestí hlavy. Beru veral, piju litr vody a čekám ani nevím na co. Vím, že bolest hned tak nepřejde a určitě ani nedokážu usnout.

14.8. Probuzení je zvláštní – záda mne nebolí, jako by nikdy nebylo . . . nerozumím tomu, avšak rozhodně vítám! Bolest hlavy je v normě – už jsem zvyklá) téměř celý den ležím venku na houpačce. Barbucha do mne chodí strkat čumákem, konečně má paničku doma. Přesto toužebně hledí za plot, jenže jak jí vysvětlit, že i kdybych tisíckrát chtěla,  nemohu se zvednout a jít.

15.8.-22.8. Na té své houpačce levituju každý den. Dopoledne si beru polštář, deku, pití a slunečník, který během dne přesouvám podle slunka. Ležím s očima zavřenýma a přehozenýma šálou – světlo mi vadí. Poslouchám kdo seče trávu, řeže dříví, kde štěkají psi, kde výskají děti. Když ležíte a nevidíte, tříbí se Vám ostatní smysly. Za dobrého větru přesně vím, zda sousedé obědvají pečené maso či guláš a kde mají teplé makové buchty . . . Bydlíme u hlavní silnice směrem na Prahu a míjí nás stovky aut, postupně rozeznávám kdy jede osobní auto, nákladní auto, traktor, avie či autobus, auto s károu. Zlepšuji se každým dnem, rozeznávám i prázdnou a plnou káru) Takovou zábavu byste těžko pohledali. I nos mám lepší, a tak jak vinař popíše buket vína jako  květinový s ovocnou kompozicí meruňky a s intenzivním aroma nalomené větvičky černého rybízu v polovině dubna i já cítím vůni bílých lilií od sousedů. Čas mi krátí návštěvy příbuzných a přátel, za což jsem vděčná! Téměř všichni mi vozí různé dobroty a dárky, babička s tetou a sestřenicí přivezly krabici zákusků asi tak pro patnáct lidí!! Fundláci Čenda, Vendy, Dušan a Marťa dovezli orchidej, čokolády, piškoty pro Barunku a mně navíc přívěšek se srdíčkem – připadám si skoro jako když mám narozeniny, jen doufám, že né poslední :)) Ljuba s Evčou  dorazily se zmrzlinou a borderkou Amálkou, se kterou Barbora lítá po zahradě jako dvě střely. Hlava je lepší a veral už nejím - padají mi vlasy po hrstech. Jím vitamíny a vše ostatní. Hlavu jsem si naposledy myla v nemocnici a i kvůli návštěvám nechci být za prase a tak si koncem týdne myji vlasy. Vědět co mne čeká, jistě bych si to podruhé rozmyslela. Umírám celý den, hlava mi třeští! Napříště zůstávám čuňákem a ani česat se nebudu. Ale skvělé je že už se  trefím ukazovákem na špičku nosu!!! Zlobí mne jen, že téměř každou noc se budím před třetí hodinou ranní. Nejdříve si odskočím, pak doplním tekutiny a většinou déle trvá než usnu. Déle je někdy i dvě hodiny.

23.8. Dnes se vezu na kontrolu do nemocnice, řídit si netroufám. Nejdříve mi berou krev. Na první pokus! Ani jsem nedoufala. Přesouvám se do čekárny, kde jsou dva lidé – vtipkuji: to už znám) Během deseti minut je čekárna plná, dokonce někteří stojí. V 11.15 vychází z ordinace sestra, omlouvá zpoždění paní doktorky. Máme jí dát karty a říci kolikátí jsme přišli. Paní u dveří jí dává kartičku se slovy, že jsou poslední ale objednaní na jedenáctou. Pán proti mně též odevzdává kartičku – je druhý a též objednán na jedenáctou. Načež sestra zašvitoří „Všichni jste objednáni na jedenáctou, dávejte mi kartičky jak jste došli“ Dnes přemýšlím nad (sebe)vraždou sestřičky. Jak může 10 lidí, kterým je mizerně a zle objednat na stejnou hodinu??? Po hodině a půl jsem na řadě. Doktorku neznám. Mám dát ruce před sebe a trefit nos – tentokráte banalita. Zajímá mne, zda už můžu třeba jít se psem na procházku, nebo dojít nakoupit . . . Bílej plášť říká, abych si dělala co chci, na co si myslím že mám. Platím 30 Kč a za dva měsíce znovu na kontrolu. Naše zdravotnictví je bezkonkurenční!!! Cestou zpět jdeme nakupovat. Míjíme obuv – jenom nahlídnu . . . no stálo me to šestnáctset což je přibližně 53 zbytečných poplatků u lékaře. PS: pokud si kupuji boty = je mi dobře!!! Odpoledne jdem na procházku se psem. Kratičkou, ale první. Barbucha lítá jak magor, ani se jí nedivím. Večer jsem unavená, ale hlava mi netřeští jen možná tíží- prostě vím, že ji mám. Přesto to považuji za úspěch.    

24.8.-30.8. Jsou nádherné slunečné dny. Ondřej teď bydlí u spolužáka a jezdí se koupat na pískovny. Se mnou hrál doma karty ve stínu, moje životnost na slunci je 5 minut. Brzy ráno anebo navečer chodím se psem na procházky, jindy se to nedá a i tak nosím velký slušivý klobouček. Vypadám jak skřítek, ale pomáhá to! Výjimečně si čtu, na televizi se nedívám, ale poslouchám ji. Večery i noci jsou nekonečně dlouhé. Krátím si čas odposloucháváním dokumentů anebo diskuzí na čété čtyřce, přesně vím, kdy se propadají ceny ropy a stoupají ceny zlata v přepočtu na trojskou unci. Detektivku takto opravdu nelze. V noci se stále budím. Kdyby nebylo, snad by mi to i chybělo)) 2.54 až 2.58 je můj čas – jsem přesná jak švýcarské hodinky.

31.8. Jedu do práce. Řídím auto a připadám si jak dítě co udělá první krok. Musím odevzdat neschopenku, abych měla za co žít. Zběžně kontroluji firemní email, něco přeposílám kolegům a něco sobě domů. S Ondrou pak jdeme nakoupit přezůvky do školy, boty na tělocvik a sešity na obaly. Jsem unavená, tlačí mne oči.

1.9-4.9. Oči mne zlobí, pálí a jakoby tlačí za nadočnicovými oblouky. Někdy hodinu, jindy i půl dne, snažím se je šetřit, ale snad nejvíc mi vadí obyčejné denní světlo. Objednávám se na kontrolu za deset dní, což je fofr. To bych nečekala. Stále levituji na houpačce při hezkém počasí a poslouchám rádio, konečně trochu zábavy s hadrem na hlavě) pardon se šálou na očích.

5.9-14.9. Už dělám běžné věci. Vařím, peču, uklízím. A chodím na houby! Někdy mám více sil, jindy méně- to pak více odpočívám. Konečně jsem však v noci unavená a spím! Na víkend za námi přijela Peťule od Brna s fundlačkou Bambulí. Jsme na opravdu dlouhé procházce, večer pak prohlížíme fotky, kdy bylo mé dítě malé a hodné a také všech mých dovolených a já sním o Sargasovém moři)) tam jsem ještě nebyla . . .  Již tradičně si mlátíme naše psí holky navzájem. V noci se ke mně přikradla Bambule a oblízla mne – no nic příjemného. Jenže to popudilo Barbuši a skočila za námi do postele. V domnění, že je to Bambule budím Petru, jež neváhá a okamžitě jí jednu flákne – škoda rány, která padne vedle. No myslím, že naše černé holky si dávno zvykly, že mají blondýny!!

15.9. Dnes jedu na oční na kontrolu. Paní doktorka je příjemná, vysvětluje mi průběh celého vyšetření. Zkoušíme barvocit, vše je v normě. Mám si dávat na oči pozor a zatěžovat je postupně.

16.9.-29.9. Nejhezčí dny kdy si částečně vynahrazuji vše, co jsem zmeškala. Chodím s Bárou na procházky, za Ondrou na fotbal. Vidím spolužáky ze základní školy na srazu po dvaceti letech! Dávám si rande s přáteli. Příležitostně si kupuji kabelku k novým botičkám) Piju červený burčák – snad už můžu, vždyť se říká, že léčí. Z práce si vezu novou dokumentaci stavby zatím jen ke čtení. Zamáčknu slzu a ruším potápění v Chorvatsku . . .

30.9. Dnes končím neschopenku. Bohužel s encefalitidou rozhodně nekončím. Čekají mne kontroly v nemocnici, přestože se cítím téměř jako před nemocí. Co kdyby? Budou mne sledovat rok. Musím alespoň částečně omezit fyzickou námahu, číst pomalu . . . .

- Pouze jedna čtvrtina nemocných se vrátí tam kde skončila bez škrábanců. Já osobně jsem si na vteřinu nepřipustila, že by cokoliv mohlo být jinak. Jenomže mohlo. A proto aby nebylo, píšu toto pro Vás. Očkování Vám zabere tři rána u lékaře a jednu vteřinu. Vteřinu kdy se rozhodnete pro očkování, anebo dobrodružství, které bych nepřála ani nepříteli!!!!

PS: Všem účastníkům mého letního zájezdu děkuji za starost, návštěvy, dárky, jídlo, květiny, trpělivost, sms, psychickou podporu a dobré slovo. Děkuji také svému Andělu strážnému, jelikož má se mnou stále nějakou potíž a obrovskou dřinu)