 No, kde bych tak začal. Když jsem se narodil, vzal si mě páneček a dal mi jméno Ted. Čítal se květen 2003. Byl jsem moc rád. Jenže – postupem času se mi nějak přestal věnovat a začal být na mě ošklivý. Když to trošku přehnal, automaticky jsem zavrčel. O 4 roky později se mě prý začal bát, tak mě hodil do auta a vzal do útulku do Přímětic.
 Tady se na mě chodili noví potencionální majitelé koukat, jenže jsem moc velký, navíc ne žádné štěňátko, a když mi dají ještě nálepku „zlý pes“, tak kterej blbec by se nade mnou asi tak slitoval. A ejhle, po čtyřech dlouhých letech se našel…
Si tak sedím jeden krásný den v útulku a paní vychovatelka mi říká, ať držím tlamu a krok a že zítra se přijede na mě podívat nějaká nová paní. Tož jsem v naději tu tlamu a ten krok držel a ono to vyšlo. Paní opravdu přijela. Nejdřív se na mě tak blbě dívala, že prý smrdím a hřeben jsem neviděl už roky. Pak jsem teda musel ukázat zuby ještě na veterináře, toho teda fakt rád nemám, ale i přesto že si mě vezme. Vyřídily se papíry, a jakmile ta paní za mě zaplatila peníze, bylo mi jasné, že už mě tu nenechá. Hnedkajs jsem se seznámil se svou novou spolubydlící – Bambulí. Neměla na mě náladu, tak byla protivná, ale vypadalo to, že mě sežrat nechce.
Druhý den (pač jsem měl hned první kotec u vchodu) jsem ji uviděl. Přijela si pro mě! Začal jsem skákat na mříže, jásat a hurá, jedu domů. Mno, ono to nebylo tak jednoduchý. Ta ženská mě chtěla nacpat do kufru od auta. Hrůza. Museli mě tam přivázat, abych nevyskočil ven. Prvních deset minut byl děs, na tu velkou věc, co pohybovala se zemí, jsem už dávno zapomněl. Skákal jsem tam jak pošahaný. Nechápal jsem, co se děje. Pak mě trklo, že vlastně jedu „domů“, tak co blbnu.
 Doma jsem počůral barák kompletně ze všech stran. Nechápu, proč jsem za to dostal, dyť si jen značkuju „svoje“. Potom jsem dostal kotec, ten teda k smrti nesnáším doteď, ale prý abych nezdrhl ze zahrady. Štěkáním a ničením té velké věci, kam mě zavírají, jsem si vydobyl svobodu aspoň na noc – to běhám po zahradě. Občas si teda přece jen štěknu, přece musím hlídat svoje, ne!? Vzali nůžky a komplet mě ostříhali (nechali mi jen to, co bylo nejnutnější, aby mi prý nenachladl zadek). Potom jsem uviděl konev a finito….voda…jéééžišmarja. A šampon…pohroma. A ve finále hřeben – a každý týden.
Teď už tu ale bydlím dva týdny. Bambulku mám hrozně moc rád, ona si se mnou i hraje. Jen mě občas hodí po zádech do skalky a je jí úplně jedno, že už jsem pán v letech. Ani o žrádlo se nepereme. Mám se tu hrozně moc dobře a jsem rád, že i na mě se usmálo štěstí. Ještě bych hrozně rád popřál ostatním kámošům a kámoškám v útulcích, aby se na ten psí důchod dostali také do nějaké té hodné rodiny, aby nebyli aspoň nějaký ten rok před psím nebem smutní a prožili to, co jim minulí majitelé nedali a mnohdy i vzali.
Váš nový člen klubu Fundláček TED
   
|
