Štěně novofundlandského psa, které přibylo do druhdy pokojné domácnosti dvou mainských mývalů, roste. Roste tempem neuvěřitelným. A slintá.

Jitka 'Natasha' Srbová

V životě jsem viděla už ledacos, ale něco takového zažívám poprvé. Naše štěně roste.

A roste velmi rychle. Vlastně to je asi ta hlavní věc, kterou se ve svém psím životě zabývá – zvětšuje se neskutečnou rychlostí. Někdy se mi dokonce zdá, že ráno opustím jednoho psa, který je pro mém odchodu bleskově zaměněn za jiného, podobného, ale většího. V životě jsem viděla už ledacos, ale něco takového zažívám poprvé. Naše štěně roste.

Nejdřív se to motalo kolem kotníků. Pak kolem lýtek. Teď se vesele prohání pokojem s hlavou ve výši mých kolen, a když náhodou nevybere zatáčku (což se děje pravidelně), nabourá do mne již asi pětadvacetikilové psítko s temperamentem optimistického razícího štítu. Kolísám. Chytám se kdejakého stébla. Divím se.

A nejsem jediná. Kocouři se taktéž nalézají v permanentním úžasu. Již nemohou elegantně spočívat na židlích a pózovat, předstírajíce miniaturizované pantery a tygry s huňatými ocásky, spuštěnými až na zem. Nemohou se jen tak bezstarostně vydávat na pozvolné procházky po koberci. Jejich Velký Bratr je stále sleduje. A nenechá na pokoji. Každou chvíli se tak pokojem prožene malá chlupatá koule, následovaná velkou chlupatou superkoulí, která plácá ušima, shazuje předměty a nadšeně zahání kocoura na pomyslný strom. Kocour na tento strom (rozuměj stůl, skříň, schodiště) uniká a lkavě se dovolává spravedlnosti. Druhý kocour se mezitím zašívá kdesi pod stropem, vydávaje též občasný protestní zvuk.

Při tom všem je rozpustilým psítkem prověřována moje vlastní připravenost. Takže se třeba – ideálně, když vkleče luxuji jeho odolné chlupy z koberce - zničehonic objeví za mými zády a blafne mi zezadu do ucha, které se zároveň pokusí sníst. Nepochybně samou láskou. Tímtéž ostatně na procházkách oblažuje veškeré psy, kteří se objeví v jeho bujarém dohledu. S vrozenou důvěrou k životu zřejmě očekává, že bude milován, kam vrazí. A já? Já se to snažím zvládnout. Hulákám nahodile různé povely a snažím se přitom být autoritativní. Výsledkem je zmatený psí pohled, dřepnutí na zadek a široký psí úsměv. Věru, veselý pes je pravá pohroma. Vždyť se na něj nemůžete ani pořádně zlobit. Vždyť on je to takový dobrák.

A slintá. Bože, jak on slintá! To mi nikdo neřekl. Tedy, oni mi to tak trochu říkali. Informovaní skoropříbuzní mi na počátku sdělili, že fundláček potřebuje slintáček… ale oni se u toho usmívali. Nechápu, co jim na tom připadalo úsměvného. Psisko sliní tak usilovně, že veškeré moje, dříve svůdně černočerné oděvy vypadají nyní jako oběti batikovacího období. Zkrátka jsou černobílé. A to nevratně. Sliny jsou totiž velice odolné, vyprat se dají až po několikerém praní, přičemž do té doby jsou přirozeně nahrazeny mladšími sestřičkami. Ach, krutý jest můj osud. Závistivě hledím na majitele psíků s decentními tlamičkami, kteří slinu nepustí, jak je rok dlouhý. Náš medvídek se dehydruje neustále, přičemž nejhorší situace nastane, když propadne nadšení (což je často) a začne radostně pohazovat hlavou. Sliny létají kolkolem jeho rozesmáté mordy jako lasa kolem krotitele mustangů. A já je pak, sledována nechápavým pohledem huňatého černého mstitele, odcházím zcela zbytečně drhnout do koupelny.

Že přeháním? Že ze mne mluví ohavná kočkomilka, nabroušená vůči nevinné psí roztomilosti? Jójó. Když se to jen slyší, nezní to ještě tak strašlivě. Ale přijďte někdy na návštěvu. A nezapomeňte si vzít své nejlepší černé kalhoty.