Totiž. Představte si, že máte něco, co chce každý vidět. A představte si dále, že máte tu trošku sebeúcty, která vám brání brát si hosty do bytu, vypadá-li byt jako pastouška. A představte si nakonec, že váš byt vypadá jako pastouška téměř neustále, a vy máte před vraty téměř neustále štrůdl hostí, kteří chtějí vidět, jak prosperují vaši milovaní mazlíčci a jak se i vám dobře daří.

Vám by se dozajista dařilo přímo výtečně, kdyby se dům obstarával sám, a vy jste mohli v dokonalém oděvu a s dokonalým úsměvem na tváři vítat gratulanty, kteří jsou plni obdivu k vašim ušlechtilým a neskonale roztomilým chlupatcům a upřímně se těší z vašeho soukromého štěstí. Avšak dům nespolupracuje. Co nevyluxujete, zůstává nevyluxováno, co nenakoupíte, je nenakoupeno, a ani společné úsilí dvou rozhodnutých srdcí, bijících v jednom rytmu, nedokáže zázraky. Takže přijímání zvířatchtivých hostí vypadá následovně: 5 minut před příjezdem delegace se luxuje, vytírají loužičky, mění ubrusy otlapané a ochlupacené od kocourů, levou rukou se zdobí chlebíčky, zatímco pravou rukou se zapíná pračka, aby se zakamuflovaly stopy poslední psí nezdrženlivosti, vytváří se mejkap a elegantní úsměv na strhané tváři ženině, holí a společensky ladí znavená tvář mužova, vyhánějí se chlupatci ze spíže, lednice a ložnice... zkrátka vše spěje k dokonalému entrée, kdy návštěva vstoupí a praví: "No ne, vy tu máte tak uklizeno, jak jen to s těmi zvířaty dokážete?" A my se usmějeme, otřeme opocené čelo a vypravíme ze sebe něco na téma: "No my ani sami nevíme, jak to stihneme".

Mezitím zvířáci usilovně pracují na tom, aby jejich původní vzájemná nedůvěra přerostla v účelovou spolupráci, ba co dím, přímo v dokonalou souhru. Vypadá to asi tak – kocour vyskočí na stůl, skříňku nebo polici, najde na ní věc, která se mu zdá vhodná (libovolný ozdobný či praktický předmět), načež jej s nenapodobitelným kočičím investigativním výrazem odporoučí do nižších poloh. Tam již čeká černě oděné psí likvidační komando, jež danou věc během chvíle spravedlivě potrestá za všechny hříchy, jichž se snad v minulosti byla dopustila.
Nebo jinak. Nadán již poměrně přesvědčivou hmotností - a především vervou - vytváří náš fundláček bagrováním mezi nábytkem šikovné koridory, jimiž se i relativně slabý kocourek dostane do míst, kam by se vlastním úsilím nikdy nedostal, tedy k předmětům, které by jinak nemohl ovládnout a tím méně zlikvidovat. Kladným aspektem celé věci je to, že se tímto způsobem stáváme ideálním terčem pro různé milé drobné dary, poněvadž kariéra jinak velmi odolných "lapačů prachu" u nás končí tím momentem, kdy se o jejich existenci dozví libovolný zvířátek. Takže jestli vám doma přebývá nějaká vázička, mistička či jiná serepetička, sem s ní. Zvířecích hraček není nikdy dost.

Když nad tím tak přemýšlím, je udivující, že přes usilovné snahy našich tří zlobilů jsme se z této své situace ještě zcela nezbláznili. Dokonce jsme si snad udrželi i zdravou dávku příčetnosti a nezbytnou dávku humoru. A co víc – i na pokraji smrti vysílením, jak praví Cimrman, bychom za ty své trapiče dali život.
Oni to ti chlupatí totiž s lidmi umí. Oni to umí přímo pekelně. Třeba když tak přijdete z práce a ty malé bytůstky projevují svou radost z vašeho příchodu, přetlačují se vám pod rukou a mňoukavo-kňučivě oznamují, že hurá, že panička či páníček jsou doma a že jejich chlupatý život má zase smysl, to člověku vlije tolik sil do žil, že se i toho luxu chopí a tu celodenní spoušť uklidí, aniž kleje jako námořník. Nebo aspoň, aniž kleje jako obzvláště nerudný a sprostý námořník. A každopádně je dojat a pohnut a skoro uvažuje o tom, jaké zvíře si pořídí dál, když je to taková paráda. Zkrátka žijeme z toho, že jsme si zařídili trojnásobný příděl té nefalšované a jediné nefalšovatelé lásky, totiž lásky zvířecí, kterou nelze popsat – která se musí zažít.