Tak například. Psítko má jiné potřeby, jiné záliby… a podstatně jiné rozměry. Od toho se pak odvíjí jeho akční rádius. Kam kocour nemůže, nastrčí psa, chce se mi říct. Protože doslova a do písmene, právě tak to u nás začalo vypadat.

Kromě pravidel pobytu se počala měnit tvář našeho příbytku. Nejsem dnešní, takže určité proměny jsem tušila již na počátku. Ovšem něco jiného je představovat si loužičku na koberci a něco jiného je uklízet loužičku na koberci (asi tak 6x denně). A něco ještě úplně jiného je opomenout uklidit loužičku na koberci, a následně všemi smysly vnímat, jak se loužička, vstřebána kobercem, připomíná. Hrůza, asi jsem se během let vyvinula v úzkostlivého pedanta, podezírám se, vzpomínajíc na roky šťastného bordelářství, kdy jsem se o nějaké fleky, cucky a klůcky na podlaze nijak výrazně nezajímala, a moje maminka lomila rukama. Nyní lomím rukama já – tedy pokud v nich právě netřímám hadr.

Nebo třeba předměty. Nebazíruji na většině předmětů nijak dramaticky, ale uznávám, že mám jisté požadavky ohledně jejich dlouhodobé funkce. A je-li jejich dlouhodobá funkce narušena či přímo znemožněna, prskám. Takže od příchodu psítka prskám takřka denně a velmi vydatně. Nevěřili byste třeba, jaký umělecký předmět dokáží štěněčí zuby vytvořit kupříkladu z takové houbičky na nádobí. Přestříkat to na růžovo a může se to vydávat za konceptuální umění. I prostinká polystyrénová miska zpod kuřecích řízků, vytažená pátravým psem z koše, může během chvíle vypadat jako futuristická klobouková módní kreace od pana Gaultiera. Tedy pokud se mladému umělci vytáhne ze zubů, než ji rozcupuje na pidikousíčky, jež jsou příliš velké na to, aby se daly luxovat, a příliš malé na to, aby se daly pohodlně sesbírat. Ach běda.