Však ono tě přejde nadšení, myslím si. Doma máme dva strašné kočičáky. A ti už tam bydlí pěkně dlouho. Mají domovská práva, víš. Budeš se muset chovat slušně, nezbedo. Nezbeda, již pojmenovaný Wigo, dělá čest svému kouzelníkovskému předchůdci. Je kouzelný. A statečný. Cizí lidi, cizí auto, a on se nic nebojí. No, tedy… občas kníkne nebo se začne stěhovat k předpokládanému východu. Ale poněvadž mu to není nic platné, za chvíli se zase vrátí zpátky a uloží se mi napůl na klín, napůl na vedlejší sedačku. Tvářím se statečně jako on a snažím se nepřipouštět si pochybnosti. Psa jsem nikdy neměla. Zato za volantem sedí můj drahý muž, který vesele švitoří a je na vrcholu blaha. Konečně má svého, opravdu svého, opravdu opravdového huňatého černochlupatce. Vysloveně kypí štěstím, neustále se dožaduje zpráv o stavu našeho nového člena rodiny, rozesílá esemesky na všechny strany a řítí se ku Praze.

A tak jsme co nevidět doma. Za dveřmi je připraveno dvoučlenné mňoukající uvítací komando. Před dveřmi jsem já, muž a pes. Otevíráme. Dvě kočičí kebulky se zjeví ve škvíře. Psítko se začne bez rozpaků hrnout dovnitř. A dvé kočičích vojvodů po anglicku mizí v interiéru. "Klucí, nebojte, přivezli jsme vám nového kolegu!" Hlaholí muž, jemuž ještě nedošlo, že to možná nepůjde až tak snadno. Štěnítek se mu motá pod nohama, motá, motá…a najednou přidřepne a udělá loužičku. "To nic, já to utřu," chichtá se ten chlap, vida můj nebezpečný výraz. "Na to si teď budeš muset zvyknout, to víš, je ještě malej, no. Jdi zatím uklidnit kocoury."

"Tovíšjeještěmalej" se mezitím hrne do obýváku v naději, že tu máme nějaká další štěňátka. Nemáme. Máme tu pouze dva poněkud pocuchané kocourky, kteří nevěří svým očím. Vyhupli na stůl a shlížejí na to nadělení. Hladím je a vysvětluji, že to nic, že to neznamená, že je už nikdo nemá rád, že to jen znamená, že je nás o jednoho víc. Oni zjevně nesouhlasí. Tedy ne že by to nebylo o jednoho, ale očividně to není o jednoho "našeho". "Co jste to přivezli za divnou kočku?", ptají se udivenými pohledy. "Není to nějak moc veliké? Nesní nám to všechno žrádlo? Nechcete to zase vrátit tam, odkud to přišlo?" Nechceme. Chceme ale rozhodně, aby se seznamování obešlo bez traumatizujících zkušeností na obou stranách. Proto oba tábory bedlivě střežíme. Kocouři nicméně zůstávají v bezpečné vzdálenosti a na výškových pozicích až do chvíle, kdy psítko usne. Pak se vydají na opatrný průzkum. Očmuchávají ho nevěřícně a potvrzují si, že tohle opravdu kočka není. Ba dokonce, že to zřejmě je pes.