Tentokráte z podzimních Pasohlávek.
Po dlouhé době jsem opět viděla všechny své  novofundlandské kamarády a kamarádky. Ubytovaná jsem byla již tradičně s Bambulkou a její paničkou Peťulí. Dorazily jsme v pátek navečer a tentokráte jsme nepřijely poslední. Večer se sedělo u ohně a debatovalo o všem možném i nemožném – o letních dovolených, o tom jak cvičit ale také kde, protože s čistou vodou bývá potíž.

Také jsem zaslechla, že mne panička chce zhubnout alespoň o tři kila a také, že mne musí ostříhat. Pamatuji si poslední stříhání: to jsem vlezla do bodláků, panička mne potom česala, ale to moc tahalo, taky se potom vztekala a nakonec brečela. Druhý den ráno mne ostříhala jako ovci . . . ale právě proto, že už mi to dorostlo, upraví mne a bude mi to slušet. A to že musím zchudnout vůbec není má vina. Ta moje velká blondýna ležela celé léto s podivnou nemocí, prý klíšťová encefalitida se to jmenuje. Nejdřív byla dlouho pryč, pak se vrátila a jenom ležela, ani se nehýbala. To jsem do ní chodila několikrát denně šťouchat čumákem a většinou se usmála. Potom mi i házela aporty a nakonec vstala a šly jsme na procházku. A to je dobře, protože bych taky brzo mohla mít sto kil.

Probuzení o sobotě bylo krásné, slunce svítilo i hřálo. Po procházce jsme se připravily na cvičení. Doslala jsem plavky, aportek do vody a šlo se. Začalo se obvyklými cviky, skočením ze člunu, přinesením aportu z vody, záchranou tonoucího, svezením na prkně. Navíc jsme nosili z vody pádlo a ne všichni jsme s
ním chtěli kamarádit. Nosili jsme i cestovní tašku, ta byla pěkně těžká plná vody. Zde bych pochválila své slovenské kamarády, kteří cvičili ukázkově. Po
obědě jsme se byli podívat na jiné záchranáře v červenobílých oblecích. Byli to hasiči. Dokonce jsem zblízka viděla i jak přistává a odlétá helikoptéra a skoro jsem ne nebála, jen když to hodně foukalo, tak jsem chtěla odejít. Foukání do čumáku vůbec nemám ráda, kluk co jej mám doma mne tím občas z legrace zlobí a já mu to úspěšně vracím. Stále vážím víc než on, je to takové malé hubené pískle.

Ti hasiči jezdili s velikými auty do vody, to jsem obdivovala. Odpoledne jsme cvičili ještě jednou. Navečer si dvounožci pekli na kameni bramboráky, úžasně to vonělo a dostala jsem malinko ochutnat. Byla jsem unavená a jen zpovzdálí jsem slyšela různé hovory a spoustu smíchu až do nočních hodin.
V neděli ráno jsme si zopakovali několik cviků ve vodě, takže jsme domů jeli s mokrým kožichem. A tak je to správně, přeci od vody nepojedeme sušší. My jsme s paničkou pomohly ještě s úklidem a po obědě jsme vyrazily na cestu. Doma mám opět na co vzpomínat a už se na Vás těším příště.

Vaše Barbucha !!!