|
Napsal uživatel Zita Bumbová
|
|
Úterý, 11 Květen 2010 19:30 |
Haf, jmenuji se Barbora a bydlím v Jižních Čechách. Se svojí paničkou jsme přijaly pozvání na přechod Pálavských vrchů – jihomoravských velehor.
Vyrazily jsme již v pátek. Máme to přeci jen daleko a abychom se vyhnuly rannímu spěchu, tak jsme pro jistotu spěchaly už v pátek, jakmile se panička vrátila z práce.
 Navečer jsme dorazily do Hrušek. Vesele jsme se přivítali s Týnou i Ronym a poněvadž jsem slušně vychovaná, chtěla jsem pozdravit také jejich kočky, které bohužel neprojevily sebemenší zájem o sblížení. Avšak když mě viděla Bambulka vyskakovala radostí víc než všechny kočky světa! V tu chvíli jsem si řekla, že ji mám ráda a už ji nikdy nekousnu) Páníčkové nás ještě vzali vyvenčit a pak se do noci radili o zítřejším výletu.
Ranní vstávání nebylo všem příjemné, našli se jedinci, kteří se schovávali pod peřinu. Bylo třeba je vleže omýt – rozuměj olízat a probrat k životu. Šlo to vcelku lehce, ani jsme my černí nemuseli nikoho vyštěkat) Po snídani a krátké procházce jsme nastoupili do aut a vyrazili k vesničce Klentnice. Zde na nás čekala Gera s Tiffany. Málem bych zapoměla na Bebino, které s sebou měla Bambulka.
A tak pět chlupatých černých s jednou sněženkou a jedním malým Bebím vyrazilo na výlet. Počasí nám přálo a s úsměvem na tlamě jsme došli pod první kopec. Nebyl až tak strmý jako dlouhý, funěli jsme jak o život. Nahoře nás však čekal nádherný výhled. Něco takového jsem nikdy neviděla, tak vysoko jsem ještě nikdy nebyla. Posadila jsem se a rozhlížela se po malebné krajině. O malé přestávce, jsme dostali napít a pokračovali dále ve výstupu. Trochu jsem se plazila, ale vzpomínka, že vloni jsem obešla celý „Svět“ mě posílila! Cesta nás dovedla k soutěsce, kde jsme vytvořili několik uměleckých fotografií – myslím, že povedených, (přeci jen jsme fotogeničtí) U zříceniny hradu Děvičky páníčkové vybalili svačiny, o které se s námi poctivě rozdělili. Také jsme si zde chvíli odpočinuli. Někteří dospěláci však nepostáli a šplhali až nahoru na zříceninu pro nejhezčí snímek – čemuž nerozumím, poněvadž myslím, že když uprostřed fotky není velký černý flek, postrádá veškeré kouzlo). Po červené jsme putovali na Vyhlídku. Cesta k ní vedla do kopce, a proto jsme pak zastavili na rozkvetlé voňavé louce. Do měkoučké trávy jsme ulehli nejenom my chlupatí, ale i naši dvounožci. To byl nejvyšší vrchol naší výpravy. Cesta dolů ubíhala sama. Páníčkové nás vzali ke studánce, do které se bohužel nacpal Rony a pak už se tam nikdo jiný nevešel. Snad jedině pro Bebino zbylo malé místo, avšak to neplave. (Chvílemi jej podezřívám, že není žádný pes, nýbrž nepovedená kočka a úspěšně to tají)
Nasedli jsme do aut v domnění, že se vracíme do Hrušek. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme vystoupili u lomu s průzračně čistou vodou. Protože jsem neznala kde je přístup do vody, málem jsem skočila šipku z pěti metrů!! Tak moc jsem si chtěla zaplavat. Zdrželi jsme se téměř půl hodinky.
Doma u Šímů jsme zalehli a byli neskutečně hodní. Večer se grilovaly různé dobroty, o které se s námi páníčci v rozumné míře rozdělili. A znovu bylo veselo do noci.
Výlet se mi moc líbil, paničce ještě více (už dva dny v kuse spím) někdy je musím vzít k nám . . .
|
Musím uznat, že výlet stál opravdu za to a